De Tressaint à Cracovie : une aventure hors du commun...
Après Rome en 2008, Lourdes en 2009, notre blog retrace notre périple de Tressaint (Côtes d'Armor) à Cracovie (Pologne). Nous sommes partis fin mars 2010... Nos pieds et nos pattes nous conduiront-ils jusqu'à la ville où a vécu le pape Jean-Paul II, but de notre pèlerinage ? Suivez-nous tout au long de cette aventure !
Bonjour en ce 29 juin avec une pensée particulière pour Pierre à qui je souhaite une bonne et sainte fête.
RépondreSupprimerMais je vous embrasse tous les 5
Poutníci z Francie se zastavili i na Domažlicku
RépondreSupprimerDomažlicko - Z Bretaně do Polska se francouzští manželé vydali pěšky v doprovodu dvou oslíků.
1.7.2010 18:03 aktualizováno 1.8.2010 11:22
Daniela a Pierre.
Autor: Deník/ Stanislav Šebek
Daniela a Pierre se před čtyřmi měsíci vydali z bretaňské vesničky Tressaint na poutní cestu. Jejich cílem je zhruba v polovině října dorazit do Krakova v Polsku, kde strávil převážnou část svého života papež Jan Pavel II. Nám se je podařilo zastihnou v Radonicích.
„Jsme jeho velkými obdivovateli. V roce 2008 jsme za stejných podmínek podnikli pouť z Bretaně do Říma a Vatikánu,“ říkají Daniela a Pierre, kteří jsou manželé už šestačtyřicet let, vychovali šest dětí a dnes se těší již ze sedmi vnoučat.
Na jejich dlouhé cestě je doprovází pouze dva oslíci Nougatína a Mirabelle, kteří nesou cestovní náklad, a pes Simba.
„Naše pouť je náročná. Během dne se objeví mnoho věcí, připomínajících buď peklo nebo ráj. Peklem je hustý provoz na silnicích a mnohdy velké horko. V Německu jsme šli po silnici, kde se teplota vyšplhala na padesát stupňů. To bylo velmi těžké,“ říká Pierre a pokračuje: „Rájem je, když nás někdo přijme, nebo když potkáme milého člověka.
Daniela i Pierre hovoří pouze francouzky. Jsou vybaveni letáčkem, kde je napsán cíl a důvod jejich cesty a žádost o vodu pro zvířata, kousek zelené louky, kde by si mohli přes noc postavit stan a napást oslíky. Poslední noc tak strávili v Chrastavicích. Každý den ujdou kolem dvaceti kilometrů. V neděli pak odpočívají.
„Češi jsou hodní lidé, ale oproti Němcům velice rezervovaní a méně důvěřiví. Těžko ale můžeme soudit, protože jsme tu teprve druhý den,“ říká Pierre.
Na své cestě prý manželé hodí všechny starosti a těžkosti za hlavu a udržují si jen hezké vzpomínky. Mnohdy je jim ale přece jen smutno.
„Moc nám chybí naše rodina, děti, přátelé a samozřejmě i domov. Dětem se telefonicky ozveme jednou za měsíc, aby o nás neměly takový strach.